Nedělní odpočinek: nutnost nebo přežitek?

Neděli a nedělní odpočinek si představuji napůl jako za první republiky a napůl jako v New Yorku devadesátých let. 

Neděle se tak pro mě vyznačuje 'přispáním si', pozdní, bohatou snídaní a tím pádem i s pozdním obědem. Starostí o květiny, nic neděláním a při procházce - pokud se k ní přiměju - nošením klobouku a pomalou chůzí.
Čím dál tím víc se setkávám s lidmi, kolegy, přáteli, kteří neděli a její poslání zcela ignorují. Nad lidmi, kteří vylézají z peřin kolem jedenácté, pak obracejí oči v sloup.
Mimopražští tak mnhdy definují 'pražáka'. 
Moji milý spoluobčané z menších měst a vsí: ''To, že vstáváme v Praze později je často proto, že v době, kdy lidé z ostatních měst chodí spát, my přicházíme domů z práce.''

Zpět k neděli.
Pravdou je, že aktivní odpočinek je úžasný vynález, jenže takový pravý nedělní 'válendo' má taky něco do sebe. Ideální se tak zdá kombinace obojího, na střídačku.
Praha má tu výhodu, že si v neděli můžete zajít na brunch; zhruba tak na tři sta různých míst. Obdobně je tomu i v dalších světových metropolích. Čili i restaurační průmysl ve vás to pozdní vstávání podporuje. Jsou takoví gastronomičtí pozdně snídaňoví našeptávači!
Nejdůležitější je se oprostit od pocitu viny z nicnedělání. Brát ho jako regeneraci, ne jako zahálení a přemítání, že vám 'stojí práce'.
Hodně štěstí příští neděli!

Komentáře

Oblíbené příspěvky