nedělní odpočinek: nutnost nebo přežitek?

Neděli a nedělní odpočinek si představuju napůl jako za první republiky a napůl jako v New Yorku devadesátých let. 
Neděle se tak pro mě vyznačuje 'přispáním si', pozdní, bohatou snídaní, tím pádem i pozdním obědem. Starostí o květiny, nic neděláním a při procházce - pokud se k ní přiměju- nošením klobouku a pomalou chůzí.
Čím dál tím víc se ale setkávám s lidmi, kolegy, přáteli, kteří neděli a její poslání zcela ignorují a nad lidmi, kteří vylézají z peřin kolem jedenácté, obracejí oči v sloup. Mnohdy tak mimopražští definují 'pražáka'.

Moji milý spoluobčané z menších měst a vsí: 'To, že vstáváme v Praze později je často proto, že v době, kdy lidé z ostatních měst chodí spát, my přicházíme domů z práce.'

Zpět k neděli.
Pravdou je, že aktivní odpočinek je skvělej, jenže takový pravý nedělní 'válendo' má taky něco do sebe. Ideální se tak zdá kombinace obojího, na střídačku.
Praha má tu výhodu, že si v neděli můžete zajít na bruch asi na tři sta míst. Obdobně je tomu i v dalších světových metropolích. Čili i restaurační průmysl ve vás to pozdní vstávání podporuje (našeptávači!).
Nejdůležitější je se, v dnešní době, oprostit od pocitu viny z toho nicnedělání a brát ho jako regeneraci, ne jako zahálení a přemítání, že vám 'stojí práce'.
Hodně štěstí 22. 7. 2018...

Komentáře

Oblíbené příspěvky