nablýskaná klícka

Chybělo mi psaní, ale už mě nebavilo fňukat a plkat o tom, že nemám kluka a neznám Prahu. Ani jedno z toho už neplatí. Tak tady jedny zprávy a pocity za čerstva:

Jelikož jsme se rozhodli si pronajmout druhý byt - na co mít jeden, když můžejme mít dva.
Jeden na domácí štěstí a druhý na práci.
V překladu:  na co mít jeden byt,  když můžu uklízet dva! (yaay)

Co nám ale nahrálo do karet je fakt, že náš „pracovní“ byt je přímo vedle toho „bydlícího“. Takže tam chodíme jen v pantoflích!
Říkáme mu „u Peška“, protože tam před náma bydlel nějakej fotbalovej trenér Oldřich Pešek (pokud se tak někdo z vás jmenuje – máme asi 200 kartiček na schránku a zvonky s jeho jménem. Klidně mi zavolejte). Jo, vršovickej byt po fotbalovým trenérovi. Perfektní.
U Peška to sice bude čistej pracovní punk, ale jelikož je to byt před rekonstrukcí - slovo čistej je v tomhle ohledu klíčový.

A já se vás ptám milé dívky, ženy, dámy: „Jak zvládáte úklid a starost o domácnost, zároveň s prací?“...
Jistě, mohla bych si najmout uklízečku, ale představa, že mi někdo cizí rovná moje lapače prachu mě dovádí k šílenství. Takže tu mám jeden byt před rekonstrukcí (kam když vkročíte v čistým, vylezete ve špinavým) a druhý byt s věčně plným košem nevyžehlenýho prádla, s miliardou kočičích a psích chlupů, s ponožkama mýho kluka, fůrou neumytýho nádobí  a s poslintanou podlahou.
Jakmile máte práci (nebo v mém případě i víc činností přinášejících obživu a radost), zvířata a společnou domácnost s mužem – jste v koncích. Minimálně váš společenský život. Posluchači mých historek jsou tak moje květiny, belgičák Cory a mourovatá Mína. A namísto kafíčka s kamarádkama stojím u plotny.

Naše mámy musí/musely být super ženy. Je to tak, že s věkem máte už takový „multitasking skills“, že zvládnete celý byt dát do pořádku za den? Nebo s přibývajícím věkem na některý věci zkrátka rezignujete a užíváte si život?

Murphyho zákon mi taky dvakrát nepomáhá. Vytřete podlahu, a ještě to odpoledne se vám na ni pozvrací kočka, v horším případě pes. Umyjete vanu a najednou vidíte číču, která se ještě před pěti minutama dívala, jestli si něco nezapomněla v květináči, jak se ladně prochází po jejím okraji.

Ocitám se ve fázi, kdy se těším na víkend, že si uklidím. Někdy mě dokonce přepadne i myšlenka vzít si den volna, abych mohla drhnout okna a přesazovat kytky. Jsem vůbec normální?
Mám v živý paměti, jak moje máma často běhala a „pindala“: „Tohle patří sem, copak si -XY- nemůžeš po sobě uklidit?“ Občas se přistihnu, že dělám totéž. A z toho občas se pomalu ale jistě stává denně.

Jak si zachovat kulturní a společenský život, úsměv na rtech a zároveň i nablýskanou klícku, tak, abyste večer zvládly ještě manželský povinnosti? Často se mi stává, že tam kde se na chvíli zastavím upadnu do kómatu.

Jestli někdy na tohle najdu recept, zbohatnu!
Rozhodla jsem se všechno dělat dál s úsměvem na rtech a doufat, že se jednoho dne stane zázrak a podlaha mi vydrží čistá aspoň 24 hodin ♥

Comments

Popular Posts